Svátek světel

Dnes je tomu přesně dva tisíce sto sedmdesát sedm let, co došlo k jednomu z vrcholů Makabejského povstání, tedy znovuzasvěcení Chrámu po násilné helenizaci vedené Antiochem IV. Epifanem. A od té doby si také všichni pravověrní Židé připomínají tento slavný svátek, jak to dokazuje 1. kniha Makabejská. „Dvacátého pátého dne devátého měsíce, měsíce kislevu, roku stého čtyřicátého osmého vstali časně ráno a na novém oltáři přinesli oběť podle Zákona. (…) Juda, jeho bratři a celé shromáždění Izraele se usnesli, že každoročně, od dvacátého pátého dne měsíce kislevu budou osmidenním veselím a díkůvzdáním slavit posvěcení oltáře.“ Jak jistě známo, jedná se o svátek posuvný, jelikož Židé užívají lunárního kalendáře. Velkou pozoruhodností je, že letos 1. den Chanuky koresponduje i americkým Dnem díkůvzdání. To nastane opět až v roce 2032. Čas pro zapálení svíčky na chanukiji (chanukové menoře) právě nastal.

Přestože jsme v kostelích při bohoslužbě slova četli z knih Makabejských minulý týden, zdálo se mi být vhodnějším připomenout tento den až dnes, kdy jej Židé slaví. Domnívám se, že připomenutí si tohoto svátků není marné či snad špatné, ale naopak zamyšlení nad ním může být i pro nás křesťany zajímavé a posilující. Vždyť jsme Abrahámovými dětmi podle víry (Gal 3,7) a tím pádem také duchovně spojeni s Abrahámovým „přímým potomstvem“. Navíc naše víra čerpá nejen z Nového zákona, ale také ze Starého, který byl zjeven právě tomuto národu, jako velký poklad moudrosti a spravedlnosti, nehledě na to, že řada horlivých křesťanů, především pak apoštolů pocházela přímo z židovského národa. Dokonce i sám Ježíš, co do své lidské přirozenosti, byl Žid. Proto poodhalme závoj a nahlédněme, co se pod ním skrývá.

Chanukový svátek se nazývá svátkem světel ne snad proto, že se postupně zapaluje osmero svíček na chanukové menoře, ale především pro údajný zázrak doložený Gemarou, kde ve 21. traktátu o Šabatu nalezneme zmínku o tom, jak bylo při znovuvysvěcení chrámu nalezeno jen velmi málo posvátného oleje k zapálení svícnu. Prý postačoval jen na jeden den, ale díky zázraku svícen celých osm dní živil své plameny. Proto svátek světel. Velkou spojitost s tím má přidávání. Přidávají se nejen svíčky na chanukiji, ale obrazně by se mělo přidat v konání dobra. Proto alou, pomoct při pečení perníčků! =) Během osmi dní se tak hraje s drejdlem, dělají se bramboráky či podobné na oleji dělané pochoutky, recituje se halel a celá řada dalších svátečních zvyků a nařízení. Pro nás křesťany jsou však tyto dny především novým pobídnutím ke studiu knih Makabejských.

Právě v knihách Makabejských se zaraženým dechem čteme o podivuhodném a bezesporu hrdinském boji Makabejských. Právě zde se ukazuje pravá horlivost pro Zákon, ničím nefalšovaná a naprosto otevřená. Bylo to tehdy, když na syrský trůn nastoupil Antiochos Epifanes, jenž vládl i nad Judskem. Jakoby tehdy nestačilo, že mnozí Židé odcházeli od víry svých předků, rozhodl se Antiochos pro odstranění židovského kultu, a to úplně. Došlo k víceméně násilnému příklonu k pohanství. Bylo zakázáno obětovat starým způsobem, nově se obětovali vepři, zakázala se obřízka. Vrcholem celého snažení bylo znesvěcení Jeruzalémského Chrámu a vystavění Diovy sochy v něm. Není divu, že v těch dnech kněz Matitjáš, velký a odvážný muž, když viděl jak je pošpiňována víra a zákon předků, pln hněvu zabil králova zmocněnce a svého krajana, obětujícího podle pohanského nařízení. Poté nezbylo nic jiného než utéct do hor a vést válku. Zajisté né, tu otevřenou. Malý židovský národ by jen ztěží dokázal vzdorovat velké a moderně vyzbrojené syrské armádě. Byla to totiž pravá guerillová válka, kdy se hlavně v noci přepadávali noční hlídky, byla získána zbroj, a za dne se celé židovské vojsko vytratilo kdesi v izraelských horách. Podobně boje pokračovali celá desetiletí, a jak vojsko sílilo, dokázalo se postupně postavit syrským oddílům i čelem, zvláště poté, co bylo navázáno spojenectví s Římany a Spartou. V bojích prokázal zcela heroickou statečnost především Juda Makabejský (Makabi = kladivo). Právě on je z velké části strůjcem úspěchů celého povstání. Padl ve statečném boji v bitvě u Elasy. Díky dalším syrským problémům, zejména vnitřním bojům o trůn, došlo nakonec k uznání samostatnosti. Stalo se tak roku 142 př. Kr.

Celý tento příběh z historie by v nás měl povzbudit především ochotu nevzdat se své víry i za krajně nevýhodných podmínek. Měli bychom mít na paměti, že víra je velmi vzácný poklad, který nám otevírá cestu za Novým Jeruzalémem, kde nás bude ozařovat samotný jas Jeho Velebnosti. Tento poklad však máme v nádobě hliněné, často upadáme do chyb. A tak si můžeme někdy povzdychnout, jak jsme se zase v tom bahně hříchu pěkně vyváleli. Boj však někdy je nutné vést nejen proti některým pochybným žádostem našeho těla, ale také proti vlivům zvenčí, byť to nemusí být s mečem v ruce. Jde spíše o to zachovat si křesťanskou tvář, která by rozhodně neměla být pokřivená, ani by ji neměla zakrývat nějaká maska. Není to přece tomu tak dávno, kdy byla zbožnost, resp. její projevy, vyměňovány za teplé místo v kanceláři, kde vládla pravá soudružská pracovitost a nálada. Chovejme si tedy ke své víře náležitou úctu a braňme ji.

Nes Gadol Haja Šam

יוחנן

Jochonon