Ve stínu kříže

Dlouho jsem se zamýšlel nad názvem mého blogu. Když mě delší dobu nic rozumného nenapadalo, rozhodl jsem se na to jít jednoduše a použít ten nejkrásnější a zároveň nejsrozumitelnější symbol, který znám, symbol kříže.

Je až zarážející, jak nádherný symbol reprezentují dvě úsečky protínající se kolmo v jednom bodě. Nelze však v kříži vidět jen nějaký geometrický obrazec. Pro všechny křesťany je kříž především velikým znamením Kristova vítězství nad smrtí. Obrovský paradox. Ačkoliv Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, neváhal na kříži položit svůj život za hříchy všech lidí, stal se kříž symbolem jeho vítězství a jím založené církve, hlásající jeho ideály až na konec světa. A tak po celém světě můžeme žasnout nad vertikálou ukazující nám cestu k nebesům, křížící se s horizontálou, odkazující na pozemský rozměr bytí. Stojí za povšimnutí, že se protínají až v horní polovině. Jakoby se tím chtělo říci, že naše mezilidské vztahy a vůbec celý náš pozemský život, mají získat spolu s Kristem zcela nový rozměr, jímž není nic většího či menšího, než proměna našeho jednání a smýšlení na lepší, vyšší úroveň. To nám nemůže dát nic jiného než život s křížem. Ano, to je právě ta cesta pravého následování, jak se o ní dozvídáme i z dvacátého čtvrtého verše šestnácté kapitoly Matoušova evangelia. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“

Když se zadíváme na historii tohoto velkého znamení, zjistíme, že kříž nepřišel až s Ježíšem. Byl užíván ve spoustě pohanských náboženství, o čemž svědčí například i koptský kříž převzatý z egyptské mytologie, kde však již tehdy, dávno před Ježíšem, představoval život, a to nejen jako takový, ale i život po životě, tedy znovuzrození, vzkříšení.  Můžeme tedy tvrdit, že to byla také jakási předzvěst příchodu Krále králů na tento svět. Podobně jako je tomu ve čtvrté ekloze Zpěvů pastýřských od slavného Vergilia. Vraťme se však zpátky ke kříži. V době Ježíšově bylo zvykem zločince křižovat na znamení výstrahy potupné smrti pro ostatní. Tento strach nahánějící zvyk přitom nebyl výmyslem Římanů, kteří jej přijali od Kartaginců, ale znaly jej už předešlé kultury Peršanů, Féničanů. Byl to symbol hanby a ponížení. Snad právě z tohoto důvodu kříž nebyl dominantním znamením prvotní církve, ale stal se jím až po bitvě u Mulvijského mostu, když bylo předtím Konstantinovi oznámeno „In hoc signo vinces“. A tak začal kříž pomalu vytlačovat rybu a labarum, abychom mohli hledět na Něho, Muže bolesti, abychom mohli podobně jako Konstantin s Ním vítězit, abychom mohli přijít před kříž a svěřit Mu naše těžkosti a trápení, aby je proměnil a uvedl v radost. A kříž tak stále zůstává hlavním symbolem Ježíšových učedníků až do současnosti, i když ho možná někteří nosí na hrudi jen jako pózu, přece jen nás neustále upozorňuje na to, že On o nás ví s naprostým přehledem a dokonalostí Jemu vlastní. Denně se nám tedy hned několikrát nabízí úžasná možnost – srovnat svůj život a skutky podle toho, co pro mě vykonal Ježíš.

Bude tedy mou snahou v tomto blogu psát v duchu křesťanské lásky, bez urážek, povzbuzujícími slovy, s bratrským sdílením vzdělanosti a humorem… ve stínu kříže.

Jochonon